Císařovský straka
Noc kreslí tmou a stínem je prvním veršem z básně Jaroslava Seiferta ze sbírky Poštovní holub. A jak jsou básně křehkou součástí literatury, jsou práce na papíře subtilní, niternou a osobnější částí vizuálního umění. Jiří Straka pěstuje tradicemi opředenou čínskou tušovou malbu, střihnutou západním pohledem, na jemných rýžových papírech, a Tomáš Císařovský je akvarelový mág a papírový protipód svých olejových obrazů. Oba zachycují bezprostřednost okolní reality, která se stává papírovou básní, poezií existence. Oba však ukáží nejen světlo, ale i stíny života.
Martin Dostál
DVĚ V KOMETY
26. 8. – 12. 9. 2024
Vladimíre, jsme si tak blízcí a přitom vzdálení a konkrétně přiblížení… Václav Cigler 23. 7. 2024
Václav Cigler a Vladimír Kopecký jsou dva nepřehlédnutelní vizuální umělci, spolužáci, legendy světového sklářství a přátelé. Jejich rozsáhlá tvorba plná přesahů, experimentů a vizionářských přístupů znatelně ovlivňuje lidskou historii. Jejich životy se odehrávají ve stejném načasování i uměleckém oboru, oba studovali na UMPRUM u profesora Josefa Kaplického, jenž byl významný sochař, malíř, grafik i architekt. Jeho škola se stala výjimečnou životní etapou pro všechny studenty díky otevřenému a podnětnému přístupu. Studenti a studentky umění dostávali úkoly, učili se například vitráž, mozaiku, užitkové sklo, stolní sklo, nápojové sklo a společně jezdili do skláren. Přestože výuka probíhala na konkrétních úkolech, podstatné bylo hledání vlastního vyjadřovacího jazyka a tlak na to, aby nepodléhali tomu, co už bylo vyzkoušeno. Z našeho pohledu si nedovedeme představit, že po druhé světové válce se studenti zamykali v knihovně, aby si mohli prohlédnout Picassovy monografie nebo práce abstraktních umělců. Na počátku Kaplického pedagogického působení na UMPRUM se ateliér nazýval školou volné tvorby a užité grafiky, později se stal ateliérem sklářského výtvarnictví, v padesátých a šedesátých letech na přímý příkaz ministerstva školství a lehkého průmyslu se ateliér zaměřil na potřeby sklářského průmyslu. I v této situaci profesor Kaplický studentům přednášel o dějinách umění starověkého Řecka, Persie, Číny, Japonska, Mexika či přírodních národů. Oba mimořádně nadané autory spojuje společně strávený čas v ateliéru Josefa Kaplického, hluboký zájem o vesmír a naši existenci v něm, o literaturu, klasickou hudbu, film, vizuální umění, geometrickou abstrakci, skleněné objekty, kresbu a především psaní poezie. Slovy Václava Ciglera: Představte si, jak ty dvě komety kolem sebe roky nebezpečně blízko lítaly, málem se srážely, až nakonec kolem sebe prolétly, aniž by se srazily.
Vážení a milí, Václave a Vladimíre, přejeme vám jasnou oblohu a úspěšný průlet Libercem!
Michal Motyčka a Jana Šindelová
cígler, kopecký
VÁCLAV CIGLER
Geometrie je řád, řád podmiňuje, oživuje, polidšťuje. Václav Cigler
Sklo vnímá Václav Cigler jako hmotu s duchovním přesahem, fascinuje ho více než sedmdesát let, v jistém smyslu se stává obrazem člověka, jeho prostřednictvím se snaží přiblížit k tajemství zárodečné energie, principu a smyslu života. Dialogickým způsobem si klade otázky, zda existují hranice lidského poznání a v jakých rovinách je přesahujeme. Ciglerovy skleněné plastiky jsou zaměřeny na vnitřní zkušenosti zobrazování světla jako nehmotné látky, prostředku vidění i zdroje energie, jež se stalo autorovým celoživotním tématem.
V projektech do krajiny (realizovaných i projektovaných), instalacích, které jsou na hranici mezi sochou a architekturou, se zabývá otázkami o uspořádání vesmíru a naší rolí v něm. Prostorové kompozice i kresebná schémata dokumentují Ciglerovo přemýšlení o tom, co by jednou mohlo být obecným problémem, jak zacházet s prostorem Země. V širokých horizontech uvažuje o lidské společnosti, jejím řádu, o harmonii a celku, o osobním prožívání skutečnosti, lidskosti či zachovávání podmínek pro život, jehož podstatou, nejzákladnějším prostorem je příroda, krajina, pak prostor jako takový, to znamená ve své originální danosti. Přes svůj pohyb v krajině pociťuje autor něco nového, zvláštní pohyb, který se v něm děje, všechno nabývá nového smyslu, tvůrčí myšlení se stává reakcí na toto pohybování se v krajině a na podněty, které nám příroda nabízí. Tvorba je pro Václava Ciglera vyznáním či zvláštním druhem sebeodevzdání v hlubokém, duchovním a živém smyslu přesahováním lidského bytí. Václav Cigler říká: Optické sklo, se kterým od konce 50. let pracuji, je materiál, který byl vyvinut pro technické a vědecké účely. Jeho prostřednictvím mohl člověk nahlédnout do tajemství mikro- a makrosvěta, a spatřit tak svět jiný, než jaký mu zprostředkovává samotný zrak. Jsou tedy optické vlastnosti skla pro mne výtvarnými a estetickými prostředky, pomocí kterých mohu divákovi představit svět ozvláštněný o nové tvarové, světelné a barevné podoby.
Sochař a pedagog Václav Cigler, narozen 21. dubna 1929 ve Vsetíně, je zakladatelem konceptuálního vnímání skla jako výtvarného objektu ve světovém kontextu. Ve svém díle předjímal rodící se koncepty soudobého výtvarného vyjadřování (konstruktivní tendence, minimalismus, land-art, světelnou a kinetickou plastiku). Zabývá se objekty z broušeného optického skla, návrhy a realizacemi osvětlovadel a šperků, kresbou a texty, světelnou a sakrální architekturou. V roce 1965 založil a do roku 1979 vedl ateliér Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha českých i světových galeriích. Za celoživotní dílo, pedagogickou činnost a nezpochybnitelný přínos v oblasti výtvarného umění mu byla v roce 2019 udělena Cena Ministerstva kultury České republiky.
Michal Motyčka a Jana Šindelová
VLADIMÍR KOPECKÝ
Co je málo? co je hodně? co je to nic? nic!” Vladimír Kopecký
O Vladimírovi Kopeckém (narozeném 26. listopadu 1931 ve Svojanově na Českomoravské vysočině a nyní střídajícim Prahu a Semtěš v západních Čechách) se dá mluvit jako o uměleckém obojživelníkovi. A to nejen ve smyslu formálním, protože je stejně tak důležitým malířem jako známým sklářským výtvarníkem, ale také obsahovém či estetickém, neboť jeho tvoba osciluje od vytříbené geometrické minimalistické harmonie až po nespoutanou živelnou expresi. Obé, exprese i minimalizovaná geometrie, obrazy i sklo, stojí navzájem vedle sebe, Vladimír Kopecký tak tvoří něco na způsob vizuálního gesamtkunstwerku, chce mít všechny možnosti po ruce, nesnáší omezení.
Ve svých pěti letech prý prohlásil, že chce být malířem. Cesta k malířství však nebyla přímočará. Po druhé světové válce se Kopeckého rodina přestěhovala do severočeského Děčína; v tomto regionu zbyly opuštěné sklářské školy v Novém Boru a v Kamenickém Šenově. Tam se adept umění přihlásil, aby v Šenově potkal mladého pedagoga René Roubíčka, a posléze v Boru zase Stanislava Libenského. Na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové frekventoval mezi léty 1949 až 1956 Ateliér monumentální malby a skla Josefa Kaplického, na této škole pak dlouhá léta, od roku 1990 až po rok 2008, sklářský ateliér vedl.
Kopeckého malířství má své dva velké vrcholy. Ten první se odehrál v čase od konce 60. let po první polovinu následného desetiletí a přinesl svébytné prostorové geometrické obrazy, začasto malované na podkladové linoleum. V roce 1970 je Kopecký prostřednictvím Jindřicha Chalupeckého představil na výstavě v pražské Špálově galerii.
Druhé mimořádné malířské období trvá od od konce 90. let do současnosti a přínáší pro leckoho překvapivou sérii abstraktních obrazů, jejichž výrazová síla, zvládnutí barevné hmoty a gestická suverenita zařazují umělce do světového kontextu expresivního malířství. Tyto obrazy tvoří základ obou kunstích výstav, i když i do nich občas nakoukne geometrie. V absolutním protikladu k nim je pak vystavena minimalistická, až zenově kontemplativní, tvorba, která vzniká sice po troškách, ale v bouřném klidu souběžně. Třetí vrstvou výstavy je pak výsledek vernisážové divoké malířsko-sochařské performance.
Martin Dostál
Vladimír Kopecký při happeningu v areálu Kunst haly. Kamera Martin Ducháček, Ladislav Dvořák, režie, hudba, střih Jakub Šulc, červen 2022.
MACHALICKÝ PREDKA
POLARIS
Polaris
Lukáš Machalický, Tomáš Predka
Kráčíme po sněhu, ale necítíme zimu. Pozorujeme kouř, záblesky červeného světla nebo ohořelé trámy, ale nevidíme oheň. A přestože jsme v interiéru, exteriérové prvky komplikují snahu dešifrovat prožitou situaci. Drobné zkraty v realitě a pocit, že to, na co se díváme, ve skutečnosti není tím, na co se díváme, jsou podpořeny záchvěvy povědomé historie, která prošla filtrem současných technologií. Ocitáme se v prostoru, se kterým už na první pohled není něco v pořádku. Přijímáme pozvání do environmentu subtilních změn a odchylek od skutečnosti. Výstava Polaris je společný projekt dvou samostatně tvořících autorů: Lukáše Machalického a Tomáše Predky. Představuje nová samostatná díla obou umělců jako kolektivní multimediální dialog vnořený do komplexního výstavního prostředí prostor liberecké Kunst Haly a Cozy Studia.
Citlivé a minimalistické řešení výstavy nabízí iluzi distopicko-romantické krajiny uvězněné v časovém vakuu někde mezi fiktivní minulostí a fantaskní budoucností. Ve spojení Machalického a Predkovy tvorby se aktualizují historické artefakty, dekonstruují jejich původní funkce a komunikují eklektické ideje a formy současnosti. Celistvé uchopení galerijních prostor představuje intimní konflikt mezi exteriérem a interiérem, mezi realitou a surrealismem, podněcuje úvahy o cestě a cíli. Přírodní scénografická řešení a zahrávání si s živly vytvářejí emotivní imaginativní situaci, která vytrhává z každodennosti.
Eklektický výstavní projekt reaguje na historizující prostředí města Liberce, které komunikuje prostřednictvím citací a apropriací různých architektonických prvků či vizuálních elementů z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Přestože oba autoři představují svůj vlastní program, k projektu přistupují společně a výsledkem jsou různé architektonické zásahy a výstavní řešení na pomezí scénografie a prostorové instalace. Drobnými změnami v galerii komplikují povahu skutečnosti, která nás automaticky přesouvá do kontextu surrealistického imerzivního prostředí. Posunuté výstavní panely, umělý sníh, dočasná mlha či stylizované formy nebeských souhvězdí podporují koncepci cesty a dočasného bloudění. Cesta se postupně mění v cíl a hlad po poznání naráží na všudypřítomné tajemství a fabulaci.
Lukáš Machalický představuje otevřenou řadu digitálních tisků – fiktivních fotografických zátiší zobrazujících vizi historických luceren. Motivy světla a odkrývání temných zákoutí zůstávají v symbolické rovině, jelikož se díváme na 3D skeny svítidel, které aktuálně slouží jako filmové rekvizity. Bližší pohled nabízí nedokonalé detaily zbavené původních textur, díky nimž vzniká funkční dialog mezi historií a budoucností nebo mezi tradicí a novými technologiemi. Objekty jsou klasicky adjustovány do dřevěných rámů, a stávají se tak mementem současné fluidní doby, přičemž jim nelze upřít výrazné estetické kvality či principy postkonceptuálního zamlžování.
Tomáš Predka vstupuje do dialogu v obdobných intencích. Jeho malířská série komunikuje stylizované formy tekutých a téměř monochromatických ornamentů inspirovaných autorovým dětstvím spjatým s bývalými Sudety. Abstraktně působící elementy apropriují secesní ornamenty vyňaté z architektonických detailů. Digitální redukcí a významovou rekonfigurací vznikají abstrahované malířské záznamy pohybu, dynamiky či vytvořených struktur. Manipulované historizující odkazy se cíleně pohybují na vratké hranici kýče, která otevírá závěsnému obrazu nové možnosti aktualizace.
Lukáš Machalický (1984, Praha) studoval na UMPRUM v Praze, kde prošel ateliéry Jiřího Davida, Evy Jiřičné, Federica Díaze a Mariana Karla. V roce 2008 absolvoval stáž na berlínské Universität der Künste a mezi lety 2012 a 2014 přednášel na Karlově univerzitě. Je spoluzakladatelem Galerie SPZ, kterou aktuálně vede s Markem Therem. Mezi lety 2016 a 2023 byl jedním z vedoucích ateliéru Malba 1 na AVU v Praze.
Tomáš Predka (1986, Česká Lípa, žije v Praze) vystudoval AVU v Praze v ateliéru Vladimíra Kokolii, semestr strávil u Jiřího Černického na UMPRUM v Praze a v ateliéru Expanded Painting Daniela Richtera na Akademie der bildenden Künste ve Vídni. V roce 2017 získal Cenu kritiky za mladou malbu.
Text: Michal Stolárik
milan knížák - "objekt - buch"
Výstava Milan Knížák “OBJEKT – BUCH” představila jediné originální dílo, knihu ze sedmdesátých let, ve které autor dokumentuje a umělecky pojednává své akce z let šedesátých. Dokumentární film natočila Jana Chytilová na podzim 2023 v produkci LUST Collection.
"HEUTE IST HEUTE"
umění, jako součást života
Pořádání výstav, uměleckých eventů a setkání je jedna z našich zásadních aktivit, které mají přesah nejen do celé České republiky, ale i za její hranice.
COZY STUDIO bylo otevřeno výstavou Michaela Rittsteina a Petera Angermanna v červnu roku 2023. Kurátor: Martin Dostál
